20. léta
Willebrandova nemoc, nejčastější dědičná porucha krevní srážlivosti, byla poprvé popsána finským lékařem Erikem von Willebrandem. V článku publikovaném roku 1926 nastínil rodový původ této poruchy u rozvětvené rodiny z ostrova Åland, v níž 23 z 66 členů mělo krvácivé příznaky.
30. léta
1934: britský patolog Robert Gwyn MacFarlane zjistil, že jed zmije řetízkové (Daboia russelli) pomohl hemofilikům při srážení krve. Brzy poté se začala pod názvem Stypen vyrábět komerční verze jedu, používaná k léčbě hemofilie.
1936: k léčbě hemofilie byla poprvé použita krevní plazma. O rok později američtí výzkumníci vyvinuli látku na podporu přirozené krevní srážlivosti, nyní nazývanou faktor VIII.
40. léta
1944: americký biochemik Edwin Cohn objevil tzv. frakcionaci – metodu k oddělení plazmy od ostatních krevních elementů (bílých a červených krvinek a krevních destiček).
1947: bylo zjištěno, že existuje více než jedna forma hemofilie.
50. léta
1952: vědci ze San Franciska, New Yorku a Oxfordu popsali nový typ hemofilie, nyní známé jako hemofilie B. Toto onemocnění bylo nazváno po prvním pacientovi Stephenu Christmasovi – Christmasova nemoc.
1955: američtí patologové Robert Langdell, Robert Wagner a Kenneth Brinkhous vyvinuli postup k nitrožilnímu podávání srážlivého faktoru VIII formou infuze.
1958: švédská lékařka Inga Marie Nilssonová začala s ochrannou preventivní (profylaktickou) léčbou u chlapců s těžkou formou hemofilie A. Profylaktická léčba hemofilie spočívá v podávání chybějícího faktoru srážlivosti s cílem předejít závažnému krvácení, zejména do kloubů.
60. léta
V článku publikovaném v roce 1964 v časopise Nature byl popsán proces srážení krve; tento proces byl nazván koagulační kaskádou. O rok později americká vědkyně Judith Graham Poolová napsala článek o kryoprecipitátu (sraženině vzniklé působením nízkých teplot) a tak vlastně objevila koagulační (srážecí) faktor VIII.
70. léta
K dispozici začaly být práškové koncentráty obsahující srážlivý faktor VIII nebo IX. Léčba hemofilie se tím stala dostupnější, poklesla návštěvnost nemocnic, jedincům s hemofilií poskytl tento objev větší nezávislost.
80. léta
1982: objevily se první případy přenosu viru HIV, vyvolávajícího nemoc AIDS, na lidi s hemofilií prostřednictvím podávané krve a krevních produktů.
1989: byl identifikován virus hepatitidy („žloutenky“) typu C, který může způsobit chronické postižení jater. Brzy se ukázalo, že tomuto viru byl vystaven větší podíl osob s hemofilií.
90. léta
Pokročila výroba umělých (syntetických) faktorů krevní srážlivosti. Za použití moderních technologií se začaly vyrábět tzv. rekombinantní faktory, které rozšířily možnosti léčby a omezily spektrum nežádoucích účinků. Péče se zlepšila a stala se bezpečnější. Byly zahájeny programy k vyhledávání lidí s hemofilií a začaly být používány metody k odhalení a zničení virů v podávané krvi a krevních produktech.
Současnost
K posledním vědeckým poznatkům patří především lepší pochopení příčin nemoci, vč. příčin objevení se inhibitorů u některých hemofiliků (inhibitory jsou protilátky proti srážlivým faktorům, které ke škodě vlastního organismu z dosud neznámých důvodů vytváří imunitní systém, konkrétně bílé krvinky). Nemocné děti, jejichž léčba začala v časném věku a dle posledních lékařských doporučení, mají daleko méně krvácivých epizod a tím i vyplývajících komplikací.
Budoucnost patří genové léčbě
Výzkumníci pracují na metodě, která by do lidských buněk vložila gen pro lepší funkci faktoru VIII, resp. IX. Předpokládá se, že genová terapie povede ke snížení počtu krvácení, čímž se alespoň zmírní závislost hemofiliků na infuzích.
(ave)
